Volejbal a bazén

15.06.2010

Před i během volejbalové sezony se moc rehabilitovat nestihne. Hodně se trénuje a potom i hraje. Na dlouhé rehabilitační kůry tak není čas. Jedna z časově nenáročných rehabilitací (pokud se to dá tak laicky nazvat) je bazén. Používá se velmi často a na spoustu věcí. V Čechách už bazén jako povinný doplněk tréninku a rehabilitace používal známý extrenér a dnešní předseda svazu Zdeněk Haník. Pan Haník používal půlhodinové až 40 minutové tréninkové jednotky pro celé družstvo, kdy se v bazéně plavalo, dělaly se určené tělu pomáhající pohyby, občas nějaká teamová srandovní štafetka. Byla to velmi prospěšná činnost.

I já jsem se setkal během těch let s lidmi, kteří na bazén kladli velký důraz, ba ještě daleko větší, než zmiňovaný pan Haník. Například jistý Ezio Bramard, atletický trenér Perugie, později Maceraty a chvíli také českého národního teamu (2005). Ten byl bazénem přímo posedlý. Používal ho k rehabilitaci a při návratu hráčů na hřiště (o tom se zmíním za chvilku), ale také k fyzické přípravě. Při přípravě na začátku sezony (nebo v reprezentaci) jsme tedy do bazénu chodili třikrát týdně na hodinu a půl. Plavat, běhat, skákat. Dokázal vymyslet takové cvičení, že jsme foukali jak lokomotivy.

• Plavání. Plavalo se hodně a na výdrž. Deset bazénů prsa, deset kraul, deset znak. Pak osm bazénů jen prsové ruce s destičkou mezi nohama. Dalších osm kraulové nohy, opět s deskou, tentokrát mezi rukama. Bazény v klidu stačili 25, volejbalisti nejsou žádní plavci, měli jsme rychle dost.

• Běhání. Představte si hluboký pětadvacetimetrový bazén, kde nedošáhnete a šílený trenér vás nutí ho přeběhnout ve vodě, kolmo ke dnu. Téměř nemožné. Ručičkama vám ještě dovolí jakž takž dělat čubičku, ale nohy chce mít rovně ke dnu. Prostě žádné plavání, opravdové běžení. 25 metrů je nekonečná vzdálenost, věřte mi. Tři za trénink a je hotovo.

• Skákání a posilování. Tady se dá vymyslet v podstatě cokoliv. Odpor vody je zároveň posilující, zároveň tlumící nárazy.

Jiný atletický trenér, pan Giovani Foppa (Kazaň, Skra Belchatow) zase bazén používal k rehabilitaci svých hráčů. Předem se domluvil s fyzioterapeutem, co může a nesmí dělat a jelo se. Jezdil jsem se svým kolenem každý den na 40 minut. Dal jsem si 12 bazénů, z toho jen 6 s nohama (byl jsem jen šest týdnů po operaci), pak jsem přešel do mělkého bazénu a začal cvičit. Jednoduché kroky, potom výpady, lehké poskoky ze špiček, postupně jsem koleno stále více zatěžoval. Pak jsem začal skákat normálně, ze dvou i z jedné nohy. Do toho ve vodě lehce předkopávání, které je velmi ošemetné a je potřeba přesně vědět, jak ho dělat.

Ti, co mají problémy s koleny, ví, že to klasické předkopávání s 40 kily není to pravé ořechové. Lepší je jen izometrie, nebo jít jen do určitých úhlů a to velmi pomalu. Voda je proto na tento cvik (když už ho chcete praktikovat) úplně ideální. Na ramena zase existují speciální gumové pružiny, se kterými ve vodě můžete vyvádět psí kusy. Později dostanete speciální těžítka, která vám pohyb ztěžují.

Zvláštní věc byla nadnášecí vesta. Když koleno bylo ještě v natolik křehkém stavu, že jsem nemohl dělat ve vodě ani výpady natož skákat, dostal jsem plovoucí vestu. Jak malej harant, co neumí plavat. Pěkně jsem si visel ve vodě a dostával jsem úkoly: Skiping pomalu, skiping rychle. Klasické kolo pomalu i rychle. Unožování a přednožování. No prostě blbosti, všude kolem stříká voda. Pro normální lidi jsem musel vypadat jako nějaký blázen, který neumí plavat, vesta ho nedrží nad vodou a on se v zoufalém zápase topí. Holka se na to moc sbalit nedá. Lepší je, když má družstvo (nebo daný jeden chudák) zamluvenou celou jednu lajnu.

Bazén k volejbalu patří, ti starší ho určitě ocení, je lepší plavat nebo jezdit na kole než běhat. Zvlášť, když vás bolí pohybový aparát. Mladších se nikdo na nic moc neptá, musí jim stačit, že uvidí holky v plavkách.

Jakub Novotný

Vložil: Dostál
Obrázky: Internet

Diskutovat k tomuto článku můžete zde: Pátkovo diskuzní fórum.