A. Selinger´s POWER VOLLEYBALL - 15. část

24.02.2011

Úvahy o úhlových vztazích

Podání může do pole přihrávajícího družstva přilétat v mnoha různých směrech; od diagonálního, napříč hřištěm, do středu, až po směr „po čáře“. Nehledě na směr podání, musí přihrávající hráč usměrňovat míč vždy do stále stejného cílového prostoru. Tím se mění úhel odrazu (přihrávaného - redakce) míče v závislosti na postavení přihrávajícího hráče v poli, tedy podle toho, v kterém místě přihrává. Protože se míč od paží odráží jak ve svislé, tak také v boční rovině*) (tedy směru - redakce), musí být přihrávající hráč připraven nastavit správně paže (nastavit přihrávací plochu) jak ve svislém, tak v bočním směru, aby se vytvořil potřebný úhel odrazu. Určení správného úhlu nastavení paží pro přihrávku je skutečně otázka geometrie, ale i „zdravého rozumu“.

Pro ilustraci předpokládejme, že hráč „X“ stojí v levé zadní zóně, s rameny kolmo k přímce, znázorňující dráhu míče po podání (přímka „A“, Obr.: 4-2).

Obr. 4-2: Úhel odrazu (změny směru) podání do cílového prostoru přihrávky.

Hráč musí nyní přihrát míč pod úhlem „C“ a po přímce „B“. Obecně existují tři základní způsoby usměrnění nebo přihrání míče k danému cíli:

1. Natočení ramen vpravo nebo vlevo, což dovolí, aby se plocha paží pro odbití míče natočila směrem k cílovému prostoru a dotek míče se uskutečnil před tělem.

2. „Obkročení“ míče stranou tak, aby byl hráč natočen čelem k cíli a míč byl opět odbíjen před tělem.

3. Snížení pravého nebo levého ramene a vyzvednutí přihrávací plochy paží na stranu (vlevo nebo vpravo) a přihrávka „přes osu těla“. Pokud míč přilétá vlevo od přihrávajícího hráče, snižuje se pravé rameno a přihrávací plocha paží se vysunuje do patřičné výšky vlevo od těla. Vlastní přihrávka potom směřuje přes osu těla zleva doprava. Pokud je míč vpravo od těla přihrávajícího hráče, je situace obrácená.

Obr. 4-11: Opět vynikající Papi - všimněte si jak snížení pravého ramene, tak i pohledu směřujícího do cílového prostoru přihrávky.

Na rozdíl od prvních dvou způsobů, v tomto případě ani hráč, ani přihrávací plocha paží nesměřují či nejsou v okamžiku odbití natočeny čelně směrem k cíli. První dva způsoby jsou založeny na přímém odrazu míče směrem k cíli. Třetím způsobem se dosáhne usměrnění míče na cíl manipulací s úhlem nastavení přihrávací plochy; úhel odbití odpovídá (úhel odrazu se shoduje - redakce) požadovanému směru k cíli. Tato technika přihrávky dovoluje rychlejší zvládnutí široké škály úhlů a nabízí snadnější přizpůsobení se nouzovým situacím.

Až donedávna učili trenéři pouze první dva způsoby a velmi přísně od hráčů vyžadovali přihrávat výhradně před tělem (v podélné ose těla - redakce), s výchozí polohou paží kolmo k zemi a čelem k cíli přihrávky. Přihrávání před tělem však je ve skutečnosti z hlediska ovládání míče ta nejobtížnější možnost, zvláště pokud přihráváme míč letící přes osu těla zleva doprava (nebo naopak). Tato varianta techniky je přesto přijatelná pro přihrávání vysokých míčů, majících výraznou vertikální složku rychlosti. Vysoké míče s velkou vertikální složkou rychlosti neznamenají pro přihrávajícího nijak zvlášť vysoké požadavky na přihrávání stranou; v úvahu je třeba vzít pouze úhel mezi pažemi a podlahou, aby tak byly vytvořeny podmínky pro správný úhel odrazu ve vertikálním směru.

Každý ze tří zmíněných způsobů může být použit pro odbití (přihrávku) pod úhlem. Mnohem obtížnější je však usměrnit stranou (odbít pod úhlem) míče z podání, které má velkou horizontální složku rychlosti. V tomto případě neexistuje žádný prostor pro technické nepřesnosti. Jestliže není plocha paží pro odbití míče dokonalá nebo není-li odbití míče provedeno ve správném časovém okamžiku, nebude přihrávka nasměrována přesně k cíli.

Pokus hráče „X“ na Obr.: 4-2, přihrávat k cíli podél přímky „B“ oběma prvními variantami techniky odbití obouruč spodem míče, které mají velkou horizontální složku rychlosti, by byl velmi riskantní.

Nastavení správného úhlu paží směrem doprava a ještě k tomu ve vhodné výšce pomocí natočení ramen nebo otočení těla (či „obkročení“) pro přihrání míče před tělem ponechává jen velmi malou plochu paží, nastavitelnou proti přilétajícímu míči v bočním směru. Nejsou-li paže nastaveny v přesně vyžadovaném úhlu, může po nich míč jen sklouznout a neodrazí se do žádaného směru k cíli. Někdy může míč zasáhnout pouze jednu paži.

Velmi riskantní a obtížné je také ukročit stranou - „obkročit“ míč - zaujmout tak postoj čelem k cíli přihrávky a přihrát po přímce „B“. V tomto případě zase neexistuje žádný prostor pro případné nepřesnosti v časování („timingu“) pohybu. Jestliže je míč udeřen příliš brzy, letí směrem k levému okraji pole, mimo cílový prostor. Jestliže je míč udeřen příliš pozdě, pak se odrazí daleko doprava nebo mimo pole.

Pro zmenšení počtu chyb v důsledku špatně načasovaného odbití nebo chybného kontaktu s míčem by trenéři měli vyučovat třetí variantě spodního odbíjení obouruč. Ve výchozím postoji stojí hráč pravým chodidlem poněkud před levým**), spojnice boků natočena kolmo na směr přilétajícího míče; sníží pravé rameno, což má za následek vyklonění (fakticky „zvednutí“) přihrávací plochy paží směrem doleva. Míč je odbit pohybem paží zleva doprava. Pro tuto variantu techniky není tak kritický ani okamžik správného odbití, ani místo styku s míčem, protože míč může být odbit kdekoliv po celé délce paží, ne právě jen v jednom určitém místě, a přesto směřovat přesně k cílovému prostoru. Je to stále jenom jednoduchá otázka úhlů.

Pro ty, kteří se o věc zajímají, je možné stanovit úhel mezi osou ramen a přihrávací plochou paží, potřebný pro odehrání míče v různých místech hřiště tak, aby přihrávka směřovala do cílového prostoru. Na Obr.: 4-3 je osa ramen přihrávajícího hráče (přímka „d“) kolmá na přímku, znázorňující dráhu přilétajícího míče po podání (přímka „A“). Pro přihrání míče po přímce „B“ do cílového prostoru, by měly paže přihrávajícího hráče („e“) svírat s osou ramen úhel, který se rovná polovině úhlu („C“) mezi přímkami „A“ a „B“.

Obr. 4-3: Úhlové vztahy mezi pažemi (e), rameny (d) a úhly dopadu a odrazu.

Poznámka: Při přesunu přihrávajícího více doprava se dostává jeho pravé rameno blíže k síti a úhel mezi přímkou dopadu podání a odrazu přihrávky se snižuje (c>w).

Je jasné, že hráč se na hřišti během hry nemůže zastavit a začít provádět matematické výpočty, ale základní porozumění geometrii vytvářející danou herní situaci může pomoci zlepšit nejen přihrávku, ale i hru v poli. Volejbal je ve své podstatě „hra úhlů“***.

Odraz míče ve vertikálním směru je dán úhlem mezi přihrávací plochou paží a hrací plochou (Obr.: 4-4). Pro ilustraci uvedeného vztahu:

1. pokud bychom přihrávali rychlé a ploché podání (s nízkým obloukem) a paže byly rovnoběžné s podlahou, pak se míč od nich odrazí dozadu;
2. pokud budou paže kolmo k zemi, míč se odrazí dolů před hráče.

Obr. 4-4: Účinek polohy těla a paží na odraz míče.

Úhel mezi pažemi a trupem ve vertikální rovině je rozhodující pro řízení odrazu míče ve svislém směru. Všeobecně řečeno, pro vypěstování určité stability či konzistence v přihrávce je třeba zachovávat neměnný úhel mezi pažemi a trupem****). Ohnutím nebo napřímením nohou v kolenou pak může hráč nastavit paže do odpovídající výšky pro odbití míče. Samozřejmě nějaká malá korekce polohy paží je nutná v závislosti na vzdálenosti hráče od sítě v okamžiku odbití. Čím blíže je hráč k síti, tím mají být rovnoběžněji s podložkou*****) (Obr.: 4-5).

Obr. 4-5: Změna polohy paží při přihrávce v různých postaveních na hřišti, jíž se vytváří správný odraz míče ve vertikálním směru.

*) Autoři zde použili výrazu „rovina“ - to je však geometrický útvar určený dvěma přímkami; v textu je však v obou případech zmiňován pouze jeden směr - o roviny se tedy nejedná. Jako svislý nebo vertikální směr je samozřejmě myšlena kolmice na povrch hřiště. Jako boční (laterální) směr je chápán kolmice na postranní čáry nebo jinak směr rovnoběžný se střední či koncovými čárami.

**) Jak již jsem několikrát upozornil vpředu, současné pohledy na postoj hráče říkají, že hráč stojí s nohami v podstatě rovnoběžnými s osou ramen.

***) Tuto formulaci lze doplnit a upřesnit tak, že „herní situace“, které se na hřišti vyskytnou, které hráči musí řešit a, navíc, které vybírají a zařazují do tréninku trenéři, jsou vlastně od základu tvořeny správnými úhly a vzdálenostmi všech objektů, včetně hráčů, vyskytujících se na hřišti a jejich časovými souvislostmi.

****) To je opět zřejmě příliš - nebo vlastně jenom - teoretický požadavek; i když je třeba určité úhlové rozpětí - vzdálenost rukou či předloktí od trupu - konkrétní herní situace tento úhel ovlivňuje a mění; paže nesmí být příliš blízko u těla, ale ani ne příliš daleko, jelikož pak již se míč obtížně usměrňuje; větší úhel však naopak umožňuje „brzdivý“ zpětný pohyb předloktí nebo celých paží.

*****) Doslovně takto by celá záležitost fungovala pouze tehdy, kdyby všechna podání - obecně všechny míče z pole soupeře - přilétala pouze jedním obloukem. Čím vyšší vsak je oblouk přilétajícího míče, tím rovnoběžněji ve vztahu k hrací ploše musí paže být, ale k tomu může nakonec docházet i ve středu nebo dokonce zadní části pole. Je ovšem zřejmé, že podání, které dopadá blíže za sít, dopadá obvykle na přihrávací plochu paží pod větším úhlem než podání, které směřuje do zadní části pole. Ale i tento fakt závisí na tom, zda se hráč stačí dostat do správného postavení „pod míč“. Takže skutečnost na hřišti je jakýmsi mixem všech těchto vztahů. Jejich poznání je však základem pro skutečně správný úhel nastavení paží, použití jiných prvků techniky odbíjení obouruč spodem a následně pro dokonalou přihrávku.

Autor: A. Selinger
Přeložili: M. Ejem, J. Jinoch, Z. Valášek
Zdroj: Zpravodaj ČVS
Foto: Internet
Číslo: 10
Rok: 2000
Upravil a vložil: Dostál

Předešlá část: A. Selinger´s POWER VOLLEYBALL - 14. část